Neposlouchám příliš původních zvukových stop k filmům. Jejich smysl pro mě obvykle tkví v připomínání libých pocitů, které jsem zažíval při sledování filmu. Když zakňourá harmonika vidím před očima upocenou a zaprášenou tvář Charlese Bronsona, ze které září jeho nadpozemsky modré oči. Soundtracky, které mám v iPodu, bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Tenkrát na západě – Enio Morricone, Poslední Mohykán – Trevor Jones a Randy Edelman, Výtah na popraviště – Miles Davis. No a Fontánu.
Kupodivu jsem Fontánu slyšel dříve, než mé oči shlédli filmové dílo, ke kterému je určena. A proto si dovolím tvrdit, že tahle muziku dokáže stát sama o sobě. Účast Kronos Quartetu, věčných zvukových experimentátorů, byla pro mě pozvánkou, ne-li garancí kvality. Účast je to pravé slovo, protože aranže jsou mnohem bohatší než je smyčcový kvartet. V mých uších je Mansellův opus výjimečný hlavně v použití bicích nástrojů. Valících se, dunivých, strhujících, hypnotických. Snad trochu evokujících Gabrielovo použítí na desce Passion (Poslední pokušení Krista).
Fontána je film o vášni. Vášni, která se odmítá zastavit i před smrtí. Mansellova hudba je právě taková, plná vášně, neklidná, znepokojující.
Nejlepší soundtrack je údajně takový, kterého si ve filmu ani nevšimnete. Hudba k Fontáně taková není, kdyby taková byla, asi by nemělo smysl ji bez filmu poslouchat.
