Fountain OST, Clint Mansell, Kronos Quartet

Neposlouchám příliš původních zvukových stop k filmům. Jejich smysl pro mě obvykle tkví v připomínání libých pocitů, které jsem zažíval při sledování filmu. Když zakňourá harmonika vidím před očima upocenou a zaprášenou tvář Charlese Bronsona, ze které září jeho nadpozemsky modré oči. Soundtracky, které mám v iPodu, bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Tenkrát na západě – Enio Morricone, Poslední Mohykán – Trevor Jones a Randy Edelman, Výtah na popraviště – Miles Davis. No a Fontánu.

Kupodivu jsem Fontánu slyšel dříve, než mé oči shlédli filmové dílo, ke kterému je určena. A proto si dovolím tvrdit, že tahle muziku dokáže stát sama o sobě. Účast Kronos Quartetu, věčných zvukových experimentátorů, byla pro mě pozvánkou, ne-li garancí kvality. Účast je to pravé slovo, protože aranže jsou mnohem bohatší než je smyčcový kvartet. V mých uších je Mansellův opus výjimečný hlavně v použití bicích nástrojů. Valících se, dunivých, strhujících, hypnotických. Snad trochu evokujících Gabrielovo použítí na desce Passion (Poslední pokušení Krista).

Fontána je film o vášni. Vášni, která se odmítá zastavit i před smrtí. Mansellova hudba je právě taková, plná vášně, neklidná, znepokojující.

Nejlepší soundtrack je údajně takový, kterého si ve filmu ani nevšimnete. Hudba k Fontáně taková není, kdyby taková byla, asi by nemělo smysl ji bez filmu poslouchat.

 

Dávam 9/10.

 

Carevič

Kings of Convenience

Norští muzikanti Erland Oye a Eirik Blambek Boe, kteří si dali přízvisko Kings of Convenience mají nejblíže k hudebníkům typu Simon & Garfunkel a podobných takřka folkových písničkářů. Jejich křehkou hudbu, jež je plná silných melodií, tvoří z velké části pouze souhra akustických kytar a skvělých hlasů, které občas podporuje trubka či smyčec. Na těchto pánech mi je sympatické, že z nich neucítíte žádný kalkul, ale jen čistou lásku ke zpěvu a své kytaře.

Někdo by mi mohl opáčit, že jejich tvorba je poněkud jednotvárná. Pokud by se tak stalo, tak bych pravděpodobně příkývl a jedním dechem dodal, že pokud se vám tato jednotvárnost trefila do vkusu jako mně, tak budete poctěni poslouchat jakékoliv z jejich 4 CD .

A kdy Kings of Convenience poslouchat? Kdykoliv když dostanete chuť na inteligentní folk, který si vytknul za cíl zpříjemnit vám zdlouhavý deštivý večer. Pokud tak učiníte, slibuji, že se budete cítit jako praví Králové Pohodlí.



martin-matej

Jamie-T

Jamie T, vlastním jménem Jamie Treays, je 21letý týpek z Londýna, který na sebe strhl pozornost hudebních fandů poté, co vyhrál "NME Awards 2007" (něco jako Coca-cola popstar, akorát kvalitní). Zní jako okleštění Arctic Monkeys za které si čas od času střihne sólo Mike Skinner z The streets.

Jeho velkou výhedou je to, že za ním stoji vlivné vydavatelství EMI, které šíří jeho muziku po celém světě rychlostí, která se jen tak nějakému nepoštěstí. A dodat bych také měl, že Jamie jako valná většina umělců dneška, začínal pěkně na MySpace a až pak se postupně vydal na sólo dráhu.

Jeho hudba je neotřelá, syrová (k tomu přispívá i jeho akustická basová kytara, kterou Jamie při svých vystoupeních používá) a díky její rytmice mi ani nevadí, že díky Jamieho londýnské výslovnosti nerozumím spoustě větičkám.

A pokud je tohle váš první kontakt s hudbou zvanou grime, jsem nesmírně rád, že vám ho může zprostředkovat nadaný rošťák z Británie jménem Jamie-T!

Jamie-T - If You Got The Money



Dávám 8/10
martin-matěj

Antony and the Johnsons

Antony and the Johnsons – Zamiloval jsem se do mrtvého chlapce
Rudé slzy se ti řinuly po tváři, když jsem tě objevil
Měl bych volat lékaře? Obávám se, že jsi mrtvý.
Místo toho jsem si lehnul vedle tebe a držel tě za ruku.
Zamiloval jsem se do tebe,
nikdo jiný pro mě neexistuje, jen ty.
Celý život jsem cítil prázdnotu,
kterou ty jsi naplnil.
Teď to vyprávím všem přátelům, zamiloval jsem se do mrtvého chlapce.
Rodičům říkám, že bych si přál, aby se s ním seznámili.
Píšu dopisy do Austrálie, hážu lahve do moře.
Šeptám to tajemství do vrby
Nikdo mi tě nevezme
Zamiloval jsem se do mrtvého chlapce, tak krásného chlapce.
Ptám se ho, jsi chlapec nebo dívka?

“To jsou zase ti uplakánkové?” Ne, to není otázka oddaného fanouška Sparty Praha (viď Martine) směrem k příznivci SK Slavia Praha. Takto se ptá má milovaná žena, když slyší Antony and the Johnsons, jednu z nejzvláštnějších (lépe snad nejpodivnějších) kapel, které mám rád.
Vůdčí postavou je Antony Hegarty, rozený Angličan nyní sídlící v Novém Jorku. Standardní sestava zahrnuje také cello a dvoje housle. Smyčce působí, že v mých uších se hudebně Antony and the Johnsons často potácejí na hranici kýče, ale nikdy ne za ní. Ovšem zásadní je, že dokáží napsat velmi silné melodie, nebál bych se použít slovo podmanivé, možná i omamné.
Ovšem ono podivné, či dokonce bizarní, jsou bezpochyby jejich texty. Evokují náladu kabaretů z Hamburku 30. let. Jsou plné neobvyklých obrazů. Víra je v nich spojená se sexualitou, duše bojuje proti tělu. Nejlépe je snad charakterizuje anglické slovo “weird”.
Antony je oblíbencem mnoha svých hudebních kolegů, takže hostuje např. u Lou Reeda, Cocorosie, Rufuse Wainwrighta aj. Jeho hudba se objevila ve filmu bratří Wachowských “V jako Vendeta”.
Antony and the Johnsons buď milujete nebo nenávidíte. Nebo je milujete a nenávidítě zároveň, hnusí se vám a přitahují vás. Každopádně vás nenechají v klidu a to je dobře. Muziku, která člověka emocionálně neosloví nemá cenu poslouchat.

Sufjan Stevens Live, Austin City Limits 2006

Mé oči spočinuly na krátkém (až bolestně krátkém, chci víc! Mehr Licht! Mehr Luft! Mehr Sufjan Stevens!) záznamu vystoupení Sufjana Stevense v rámci pořadu Austin City Limits. Pouhé čtyři písně (Jacksonville, Casimir Pulaski Day, Detroit a ještě jedna u které nevím jméno, ale má krásná slova) mě stačily na 25 minut přenést do hudebního nebe.
Vždycky jsem měl za to, že křehké a subtilní kráse Stevensovi hudby nemůže živé podání nijak prospět, právě naopak. Dobrá, uznávám, mýlil jsem se. Velmi bohaté nástrojové obsazení (několik míst pro dechy a smyčce) a hlavně úžasná zpěvačka a sexy zpěvačka Shara Worden připomínající Klárku Nemravovou tvoří směsici, která funguje zatraceně dobře. Sufjan Stevens je člověk, který v mých uších rehabilitoval banjo, tak hluboce spojené v mém dětství s Ivanem Mládkem (btw – Ivan Mládek je v současnosti nejoblíbenějším českým umělcem v Polsku, Jóžin z bážin je nejsledovanější virál polských návštěvníků TyTrouby). Sufjan Stevens je člověk, který když zpívá o Detroitu nebo Chicagu mám chuť balit a bookovat letenky (a to jsem člověk, který z duše nenávidí cestování). Sufjan Stevens je křesťan a přesto jeho muzika není ideologická agitka. (O mém [rozpačitém, nedořešeném, negativním???] vztahu k tzv. křesťanské hudbě někdy v budoucnu).
Nedá se nic dělat, musím dát 10/10. (už jenom proto, že o Come On, Feel the Illinoise! asi tady psát nebudu, a tahle deska je opravdu jedna z nejlepších, které jsem kdy slyšel)
Martine, Matěji co budu dávat dál, když hned druhý příspěvek je na 10/10?
P.S.:Všichni zúčastnění mají na zádech křídla, takže vypadají jako motýli, nebo ptáci, ale já bych svůj dojem popsal spojením – indiánští andělé.

Yael Naim - Yael Naim

Máte dvě možnosti: buď vezměte písně Norah Jones, upravíte je producentem od Kate Nash a necháte to nazpívat Lily Allen nebo si prosťe pusťte Yael Naim.

Tato zpěvačka a písničkářka se narodila v Paříži v roce 1978 a vyrůstla v Izraeli. Od 10 let hraje na klavír a 9 let studovala na izraelské konzervatoři. Ve svých 21 letech vydala první album, ale významněji na sebe upozornila až na soundtracku k filmu Harissonovy květy. Ve spolupráci s producentem a bubeníkem Davidem Donatienem nahrála hebrejské album (pochopitelně autorské) na kterém většinu písní zpívá hebrejsky, ale singl je (asi kvůli nátlaku vydvatelství) nahrán v angličtině.

Na albu, které vám chci doporučit, je převážná většina písní pomalých a to je moc dobře, protože to je pozice, která Yael Naim sedí nejvíce. Za zmínku určitě stojí také předělávka hitu od Britney Spears Toxic. A co albu vytknout? Omlouvám se, ale nic mě nenapdá.

Oficiální web Yael Naim
Yael Naim na myspace

"Nejkomerčnější" píseň a zároveň singl z alba, které nese stejný název jako zpěvačka sama, tedy Yael Naim
Yael Naim - New soul


martin-matěj
9/10

The National - Boxer

Vždycky po hádce s mojí milovanou ženou mi v hlavě zní část refrénu z desky The Boxer (ne že bychom si vyřizovali účty ručně :-)) "...walk away now, and you're gonna start a war..."
The National jsou z Nového Jorku a jak známo, "Nový Jork a Liptákov, místa naše nejmilejší". Nejsem nijaký příznivce nacionalismu (National), ale původně se kapela měla jmenovat American Mary, což by, jak všichni uznají, byl název, který by pro nás adventisty znamenal jisté pnutí. Prvotní impuls k tomu začít se touhle kapelou zabývat vyšel z toho, že na desce hostuje můj oblíbený Sufjan Stevens. A to je pro mě doporučení.
Pokud The National zkusíte, pustíte si do hlavy minimalistický rock, který svojí atmosférou připomíná Lou Reeda, ale zároveň nejde o žádné plagiátorství. Když říkám minimalistický, musím překvapeně přiznat, že aranže desky jsou vcelku bohaté (dechy, klavír, smyčce) a přesto nepůsobí nijak rozevlátě, ale naopak velmi sevřeně.
Naposledy jsem The National poslouchal v iPodu při nakupování v Tescu kolem deváté večer. Kolem mě už byli jenom spěchající tatíci a podivíni. Podivíni nás ostatní (spěchající tatík jsem byl i já) sledovali nasupenými pohledy, které jasně dávaly najevo, že vládu nad obchochodem přebírají oni. Té zvláštní chvíli dali The National nostalgický s jemnou odtažitosti. Měl jsem pocit, že jsem najednou nad světem a všechno trochu nezúčastněně glosuji a komentuji.
Carevic
8/10